Černočerně

Ladislav Jezbera se narodil 29. prosince 1976 v Hořicích. V letech 1991 až 1995 vystudoval hořickou střední kamenosochařskou školu a poté studoval sochařství na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. V letech 1995–1998 byl žákem Vladimíra Preclíka a pak až do absolutoria v roce 2001 Jana Ambrůze. Již během studií se projevil jako výrazný a slibný zjev Ambrůzova ateliéru. Po studiích se uplatnil pedagogicky a začal vyučovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. Před několika lety se vrátil do vsi Hřídelec u Lázní Bělohrad, odkud pochází a v současné době vyučuje na uměleckoprůmyslové škole v Hradci Králové.

Jezbera vystavuje samostatně od roku 2000 a každá z jeho výstav přitahuje pozornost, byť především té méně početné skupiny publika, která vnímá vizuální umění jako výtvarné, s autonomními kvalitami materiálu a tvaru nepřevoditelnými na literární význam. Jezberovy výstavy se konaly mj. v synagoze v Hranicích, v Galerii výtvarného umění v Ostravě, v Moravské galerii v Brně, ve Výstavní síni U kostela v Bílině, v Domě umění v Opavě a v Domě umění v Českých Budějovicích, v Galerii Půda v Jihlavě, v Galerii Die Aktualität des schönen... v Liberci, na hradech Bítov a Pecka – jen v Praze o jeho práci nikdo neprojevoval zájem.

Výstava Černočerně v Galerii Makráč se tak stala první autorovou samostatnou výstavou v hlavním městě. A je skutečně dobře, že jde právě o tento výstavní prostor; Jezberova tvorba sem výborně zapadá hned ze dvou důvodů.

V předchozích letech zde proběhly výstavy řady umělcových vrstevníků narozených v 70. letech a pracujících s prostorovou strukturou uměleckého díla – lze připomenout např. Pavla Hoška, Jakuba Lipavského, Luďka Míška nebo Tomáše Polcara – a Jezbera tento generační profil vhodně doplňuje.

Druhým, poněkud kurióznějším důvodem je fakt, že v současném českém umění je jen málo autorů, jejichž tvorba má tak zřetelnou souvislost s předmětem výzkumů v Ústavu makromolekulární chemie. Jezbera totiž soustavně používá netradiční, průmyslově vyráběné materiály, jakými jsou umělé hmoty, ropné deriváty a chemické produkty. Základní tvarová kompozice objektů a instalací je určena geometrickou morfologií, ale místo pevného, stálého a odolného materiálu autor používá hmoty používané v průmyslu, stavebnictví nebo jako hygienické a úklidové prostředky. Chemické látky v některých instalacích projevují nestálost, mění objem, konzistenci i barvu, jindy navzájem reagují. Přesné geometrické těleso z polystyrenu se tak zbortí působením koncentrované čisticí látky.

Pro Galerii Makráč připravil Ladislav Jezbera soubor navazující na loňskou výstavu Systém F v Galerii AMB v Hradci Králové. Vloni tam poprvé předvedl objekty z deskového polykarbonátu – mimochodem materiálu, který ve výtvarném umění systematicky využívá asistent Ambrůzova ateliéru Pavel Korbička. Komůrky mezi dvěma deskami jsou zaplněny olejem a zaslepeny, takže vzniká výrazný kontrast mezi dutým prostorem a tekutinou. Rozvrh naplněných objemů se řídí Fibonacciho posloupností.

Matematik Leonardo Pisánský řečený Fibonacci tuto číselnou řadu (je dána tím, součet dvou členů posloupnosti dává člen následující: 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, 89...) zveřejnil na počátku 13. století. Později se uplatnila v jednotlivých disciplínách matematiky a byla odhalena ve struktuře nejrůznějších přírodních jevů. Pro umění je důležité, že poměr dvou následujících členů Fibonacciho posloupnosti se blíží proporčnímu poměru zvanému zlatý řez.

Všechny objekty na výstavě Černočerně vycházeji z Fibonacciho posloupnosti, a tak aktualizují ústřední proporční kánon evropského umění, předvedený názorně v poměru délek stran obdélníků a hranolů. Prostorové objekty z polystyrenu se přímo vztahují k výstavnímu prostoru: jejich základní modul vychází ze šířky jednotlivých pásů podlahové krytiny.

Nejnovější Jezberovy objekty už nepředvádějí zhroucení tvaru a neútočí na diváka agresivním pachem. Jejich napětí je nenápadně skryté pod racionálním rozvrhem geometrických linií, ploch a objemů, přesnou volbou jednotlivých prvků i adjustace a pečlivým provedením. Kontrast mezi tradičním proporčním kánonem, resp. kulturními a uměleckými konotacemi, které jej provázejí, a netradičními materiály a jejich sémantikou ale není o nic méně významově koncentrovaný a dramatický.