Ku blankytu!

”Bylo to 9. května 1970 - přesně čtvrtstoletí od konce 2. světové války, oficiálně velká sláva, avšak lidé kulaté výročí osvobození většinou ignorovali, poněvadž si to u nich hlavní osvoboditel Sovětský svaz ozbrojeným potlačením opojného, pro Východ i Západ slibného a nadějného Pražského jara 1968, 21. srpna toho roku - tedy necelé dva roky předtím - na generace pokazil. Tehdy se konec 2. světové války slavil ještě 9. května - v den, kdy se v pětačtyřicátém v Čechách ještě bojovalo, kdy tam od Berlína dorazily do Prahy sovětské tanky a ustupující Němci stačili při ústupu postřílet bezdůvodně ten den, ještě desítky českých civilistů. Tolik ke skutečnému konci války u nás. Toho 9. května tedy, o 25 roků později, oficiálním Dni vítězství, se na brněnském Hlavním nádraží, nacházela na 5. nástupišti časně ráno podivná skupinka mladých lidí, z nichž každý si sebou nesl z domu židli. Ještě neupevněný, se Sověty kolaborující "normalizační" husákovský režim jevil při každém srocení lidí nervozitu a značnou nejistotu (obzvláště po pouličních bojích v den prvního výročí vpádu "bratrských" armád) a tak se rovnalo málem zázraku, že se mladým lidem - jejichž shromáždění se židlemi zavánělo "kontrarevoluční" provokací, podařilo - aniž by se objevila policie - bez nejmenších potíží odjet vlakem směrem na Břeclav. Iniciátorem zvláštního happeningu byl nonkonformní brněnský malíř, jeden ze zakladatelů brněnského land-artu a excentrický performer (tohle označení se ovšem objevilo až mnohem později!) Miloslav Sonny Halas. Účastníci happeningu věděli jen, že vylezou se židlemi na jeden z vrcholků Pálavy, posadí se na přinesenou židli a budou hledět do kraje pod sebou. Akci, již iniciátor a režisér Sonny Halas, nazval pro sebe původně: "Deset vteřin a dost!" a přejmenoval pak na "Pohled do jiné země", ji pojal jako experiment s "manipulací větší skupiny lidí, založené na rozporu mezi jejich očekáváním, vyplývajícím ze situace a jeho náhlým zklamáním", které se spolu s nepochopením u účastníků nutně dostavilo po "rozkazu", se po pár vteřinách opět zvednout a s přinesenou židlí seběhnout zpět do údolí a vrátit se s ní zpátky na vlak - klasický antagonismus mezi vlastní vůlí lidských individuí a (z)vůlí vnucenou "někým svrchu". (//Ladislav Plch) /