Spínače světel

Vernisáž 5.2.2007 od 18 hod.

PATRIK HÁBL

*1975

STUDIA / education

SYMPOSIA / symposium

VÝSTAVY / solo exhibitions

SAMOSTATNÉ

SPOLEČNÉ /collective exhibitions

OCENĚNÍ  / prize 

Valdesova cena

Literatura-Texty v katalozích výstav,

• P.Preisner, Průniky, katalog, Divadlo Hudby, Olomouc,2001
• Tunklová I.,Velký Formát posedmé, Ateliér 22/2002
• Sedláček I.,Malíř Patrik Hábl, Prostor Zlín,č.1,2,3/2002

Během posledních pěti let se do širokého spektra současné české malby nenápadně, zato s tichou přesvědčivostí zapsala tvorba Patrika Hábla. Přes zdánlivou různorodost jeho vizuální řeči, od čitelně figurativních výjevů přes uvolněnou expresivní poetiku až po přísnou abstraktně geometrickou redukci, lze u něj naopak rozpoznat jasně vymezený zdroj reflexí, který se postupem času projevuje v odlišných avšak vzájemně propojených podobách. Stálým a nejhlubším východiskem autorovy práce je krajina pojednávána jako vnitřní prostor lidské mysli, kde světlo, barva a pohyb mají organicky spjatou a významově rovnocennou úlohu v obrazovém poselství. Nejdříve to byla krajina niterní symboliky, nostalgická půda osamělých poutnic, postav stojících na břehu nedozírného moře vlastních myšlenek či tápajících v jemné mlze nejistého poznání. Rámec této krajiny, který byl i tak vždy neustálený, se však posléze uvolňuje a sublimuje, až se zjevují odhmotněná pole barevné energie koncentrované do geometrických soustav. Tyto soustavy, dynamické, přitom také poklidné, v nás navozují kontemplativní stav, přesněji řečeno kontemplativní tušení možných průhledů do skrytých struktur existence. Dřívější putování mytologických bytostí se tak proměňuje v myšlenkový, či možná duchovní pohyb bez jakýchkoliv metaforických odkazů na fyzickou dálku.

Nelze zde ale mluvit o jednoznačném lineárním vývoji od konkrétnější polohy k abstraktnější. Patrik Hábl totiž chápe krajinu nejen v její komplexnosti, ale také v její proměnlivosti. Nechává si proto prostor ke zkoumání jevu krajiny z různých střídajících se postupů, či uhlů vidění, čímž se neustále obnovuje jeho vztah k otázce krajiny a tím i možnost nových objevů a zjištění – a to nejen formálně, ale ovšem také v obsahu samotném. Patrik se tak vyhýbá automatickému zařazení do toho či onoho proudu české krajinářské tradice: jestli se v jedné době blížil k existenciálně romantické linii Jana Zrzavého, jeho následné intuitivnější abstrakce našly společnou řeč se zájmem o vnitřní přírodní dění, který známe například u Jiřího Johna či Ivana Ouhela. Další výraznou polohu Patrikovy tvorby však také najdeme v exaltovaném lidském vědomí o kráse mohutného stroje kosmu, které se objevuje na začátku 20. století u Františka Kupky a je aktualizované na konci století v práci Vladimíra Kokolii a dalších. Je ale zapotřebí jasně zdůraznit, že tyto potenciálně mocné vlivy zůstávají pro Patrika pouze body možného doteku, ozvěny, s nimiž může vést dialog. Jeho vlastní tvůrčí svět má soběstačně fungující hybnou sílu v hledání struktury optických a vnitřních vjemů z prožívané skutečnosti, v citlivém vnímání rytmu této struktury a v osobitém přepisování vnímaných rytmů štětcem a barvou na plátně. Patrikovo umělecké vidění vychází z úsilí rozkrývat a pojmenovat věčně pohyblivou stavbu krajiny, krajiny nejen ve smyslu přírodní arény, ale krajiny především jako symbolické zrcadlení toho, jak člověk chápe sám sebe. Při každém cvaknutí pomyslného spínače světel se ze tmy vždy vynořuje trochu jinak stvořený svět a Patrik si je toho ve své tvorbě velmi dobře vědom.