Věci

Zahájení výstavy 31.10.2006 od 18 hod.

Dnes vystavuje sochař Jan Kovářík poprvé zcela samostatně. Přesto, že absolvoval teprve loni v ateliéru profesora Jindřicha Zeithammla na Akademii výtvarných umění dnes se Jan prezentuje kolekcí plastik, které svědčí o zralém a uceleném tvůrčím nazírání. Věcné, zdánlivě významově oproštěné slovo, které si autor zvolil jako název své výstavy, jakoby jeho práce uzavřelo do polohy samostatného, holého bytí bez jakýchkoliv asociativních vazeb. Stačí však letmý pohled na tyto jeho plastické "věci", abychom pochopili, že jejich hladká jednoduchost naopak představuje zhmotnění bohaté škály možných významů a stejně bohaté škály možných interpretací. Constantin Brancusi, mistr uzavřeného sochařského tvaru, s dokonalým porozuměním pro své umění vyslovil názor že „jednoduchost není cílem, ale člověk dochází k jednoduchosti navzdory sám sobě, kdy se blíží k skutečnému významu věcí.“

Jan Kovářík hledá smysl přírody a kosmu v okouzlujícím kaleidoskopu jejich struktur; postupnou tvarovou redukcí dospívá k abstrahované prostorové esenci jejich vnitřní logiky a energie, odkrývá si tak jejich tajemství a souvislosti se světem člověka. Autor se tím stává nejen objevitelem mikrokosmu a makrokosmu, ale i jejich intuitivním tvůrčím zprostředkovatelem. Plastika v jeho rukách vzniká pomalu, rodí se postupně při autorově osamělé rozvaze jako předmět, který odráží symetričnost a harmonii přírodních jevů. Při tvarování plastiky není důležité vědět, ale tušit, protože teprve tušení nechává otevřenou cestu k tomu, aby neuchopitelnost kosmu v ní našla konkrétní podobu. Vedle určujícího optického hodnocení lidského oka při vzniku plastiky hraje zásadní úlohu samotný fyzický kontakt ruky s dílem. Lze mluvit dokonce o přemyšlení a dívání se hmatem, o haptickém prvku zakódovaném v díle, které pak svého diváka vybízí k dialogu dotekem. Slovy Constantina Brancusiho „Vaše ruka myslí a sleduje myšlenky materiálu.“

Na rozdíl od závěsného obrazu, který na nás působí jako orámovaný iluzivní prostor promítaný kamsi mimo skutečný prostor diváka, vystupuje plastika do reálného místa a času svého vnímatele. Nese v sobě cosi jako poselství, které však komunikuje jako hmatatelná bytost v nekonečně variabilním kontextu svého fyzického okolí. Plastiky Jana Kováříka jsou schopné takové existence, a to bez útočiště sochařského soklu. Nemusejí se před námi odůvodňovat čitelným posláním, stačí, že mezi námi prostě jsou. Jejich tichá, nenápadně totemická přítomnost sama o sobě vznáší nevyřčené dotazy o našem místě v řádu přírody, o plynutí času s tím, co zaniká a co naopak trvá. Plastické tvary, které zde vidíme, představují čisté soustředění živých sil. Pomáhají svému pozorovateli, aby se naučil vnímat tvar jako tvar, a ne jako popis něčeho či reminiscenci na něco. Ostatně o toto usiloval ve své tvorbě Henry Moore.

Při svém znovuoživení plastické hmoty směřuje Jan Kovářík k elementární podstatě člověkem vnímané přírody, v níž objem, proporce, pevnost, stavba a skladba spolu nacházejí zákonitou vyváženost. Z jeho zápasu s hmotou vycházejí soběstačné tvary, představující proměnu přírodního tvaru v prostorovou poetiku humanistického vědomí. A v těchto tvarech cítíme především něco jako to, co sochař Ladislav Zívr kdysi popsal jako „anatomii tvorstva“. Dobrý sochař vždy mlčí, a další moje slova jsou již zbytečná.