Z plenérového pobytu v Zákolanech, Okoři a Kovárech

Mařákovci 2011

Zákolany, Adega – bývalá továrna na výrobu pian Dalibor, 26. 4. – 1. 5.
Když byla roku 1887 na pražské Akademii po více než 20 letech obnovena krajinářská speciálka, nejdůležitější součástí výuky Julia Mařáka se stalo přímé studium přírody v plenéru. Zatímco francouzští krajináři malovali v Barbizonu u Fontainebleau a němečtí malíři směřovali do divoké horské přírody Alp, mladší škola Mařákovců (mezi jinými Antonín Slavíček, František Kaván, Alois Kalvoda, Jaroslav Panuška a Otakar Lebeda) vyrážela na Okoř a do Zákolan.

Zdejší příroda, pravděpodobně budoucí krajinný park Budeč, stále oplývá nadprůměrnou kvalitou. V potočních údolích se zachovala vegetačně pestrá niva se skalnatými strmými údolními svahy. Nezastavěné hřbety a plošiny nad údolími tvoří volnou, přehlednou, méně výraznou krajinu s kulturní dominantou akropole s rotundou Sv. Petra a Pavla na Budči. Pozoruhodná je i stará zástavba včetně historických průmyslových objektů, neboť většina obcí nebyla dosud zasažena současnou urbanizací (Trněný Újezd, Kováry, Zákolany, Holubice, Otvovice, Koleč).

A k tomuto kulturnímu a přírodnímu odkazu se přihlásila plenérová akce názvem Mařákovci 2011, která se odehrála jako součást letošního bienále Industriální stopy. V zájezdním hostinci už dávno neposkytují ubytování, ale díky starostce Zákolan a majiteli bývalé továrny na výrobu pian značky Dalibor měli umělci k dispozici patro zajímavého industriálního objektu, kde býval výstavní ateliér pro hotové nástroje a místní kronikář poskytl dokonce GPS souřadnice míst, kde některá díla „mařákovců“ před více než sto lety vznikla. Jestliže na konci 19. století měla krajinomalba výsadní postavení a utvářela podobu českého umění, dnešní situace se liší, současné umění začíná znovu oceňovat přírodu, ale nikoli díky nějaké renesanci krajinomalby, spíše je to způsobeno masovým rozvojem fotografie, která formuje estetické vnímání krajiny i u širokých vrstev. To se ukázalo i v Zákolanech jako důležitý faktor.

Kurátorka Dagmar Šubrtová pozvala autory, kteří se věnují malbě nebo tématu krajiny či obojímu, ale ukázal se nečekaný problém, venku totiž nepracoval, až na Tomáše Kubačku, nikdo. Aleš Novák (VŠUP, ateliér Kurta Gebauera), který se v tomto ohledu náležitě vybavil, nakonec konstatoval, že se v přírodě vlastně nedokáže soustředit! Překvapivé zjištění, stálo by za analýzu, ale omezím se na sdělení, že všechny práce vznikly v interiéru továrny podle fotografií pořízených při procházkách. Vystaveným dílům svědčil prosvětlený prostor starého industriálního objektu i se zašlou podlahou a prachem v omítkách zdí. Diana Winklerová a Tomáš Kubačka v drobné instalaci - na stěně pověšeného barvotiskového obrázku jelena doplněného popiskou - pracovali s proměnou obrazového klišé romantizující žánrové malby 19. století, modernismus ho pranýřoval jako projev kýče a postmodernu zase už zajímalo a bavilo. Jeho obsah Winklerová dále transformovala nástěnnou kresbou. Realisticky podaný jelen, nakreslený v životní velikosti na bílé zdi s tmavší spodní částí, kouzlem nechtěného jako by polovinou těla tonul v šedé mlze, z níž měl nakročeno do prostoru metakrajiny za zdí. Kruh recyklace námětu se uzavřel v negativu, znovu vyjadřoval touhu a nostalgii po spojení s přírodou, ale zbyla jen ta postindustriální, nepříliš líbivá, nová divočina vytvořená lidmi. Nabízí se i metafora těkavosti a iluzornosti dogmat hodnotících kritérií výtvarného umění. Podobnou otázku otevřela i plátna Aleše Nováka podaná v potemnělé barevnosti zelených, modrých a černých tónů s atmosférickou perspektivou a prostorovými plány. Jde o cílenou reflexi klasického malířského žánru krajinomalby, zkoumání možností jeho znovuzpracování nebo prostý návrat k historizujícímu režimu vidění, k široce sdílené libosti z krajiny se silným podílem emocionální složky, kterou autor potřebuje k projekci osobní poetiky a imaginace? V jemné jarně zelené rozkvetlé krajině přítomné umělce však zajímala více její průmyslová vrstva nebo temná mentální stránka a také noční podoba. Tomáš Polcar na hrubém nenašepsovaném plátně v čistém, lapidárním tvaru pojednal výrobní proces, v němž suroviny jako geometrické prvky v podobě kruhových ploch postupují v řadě za sebou do továrny naznačené jednoduchým tvarem vysokého komínu. Polcar zpřítomnil kulturní paměť místa, i když překotnou dobu industrializace včetně dělnického hnutí (prezident Antonín Zápotocký je zákolanský rodák) i socialistického marasmu má zdejší kraj patrně už definitivně za sebou. Autor s manželkou Ester Polcarovou zde představil také videozáznam z jejich akce nazvané Velký pátek v Zákolanech a Kovárech 2011. Spočívala v putování velikonoční nocí po místních nálevnách s pískovcovou lebkou. Mariana Alasseur v plátnech budovala dva typy obrazového prostoru: jeden stavěla suverénní plošnou malbou v čistých tónech a druhý vytvářela chladným barevným světlem, autorkou znepokojivě označeném jako geometrické, v němž se vznášejí figurální znaky nebo fragmenty krajiny - silueta hradní zříceniny vedle sloupu vysokého napětí , krajinou prostupuje tma, v čisté barvě pozadí vyzařuje zbytkové světlo.

Dagmar Šubrtová si z Kladna dovezla kus uhlí, do křehké suroviny opatrně řezala a když se usadil uhelný prach, zjevil se fragment lesknoucího se těla prehistorické budečské venuše s náznakem pohlaví. Její noční fotografie zákolanského potoka, ač inspirované Panuškovým obrazem Vodník, se paradoxně nejvíce přiblížily ikonografii temných lesních interiérů Julia Mařáka. Petr Bařinka představil také dvě práce; v prostorové instalaci použil komiksový výtvarný rukopis pro strašidla vyřezaná z překližky, která se zjevují nebohé Červené karkulce, další bubáci, téměř panuškovsky neohrabaní, ale podobně hrůzní, jsou zachyceni v potemnělé video projekci, schovávají se za stromy a vykukují v křovích reálně snímaného lesa.

Eva Hronovská v nástěnné instalaci zkombinovala plošné figury s prostorovými plastikami z přírodních i umělých materiálů. Kompozice lesních stvoření pojednaná ve zlaté, červené a zelené asociovala bizarní, spíše scénickou poetiku, položenou někam mezi tvorbu Františka Skály a Květy Pacovské. Jan Hísek přilepil na jednu ze stěn váchalovsky laděný černý akvarel, namalovaný na místním hřbitově. Klára Spišková vytvořila kresby připomínající záznamy přírodních procesů a struktury z drobných fragmentů zakomponovala i do olupujícího se barevného nátěru omítky, její instalaci doplňovaly narativní svitkové kresby Tomáše Kubačky čerpající z čínské tušové malby a literatury. Martin Janíček provedl zvukovou performanci na ozvučené struny, které nikoli náhodně upomínaly i na tradici výroby pián a pianin.

Patrně málo vernisáží současného umění otevírá přivítání a poděkování sousedům za pomoc při organizování výstavy, starostka vyslovila i radost ze zdejší zachované přírody i architektonického rázu obce. K zahájení výstavy přispěl slovy i usedlík z nedalekých Kovár, historik umění Otto M. Urban, který se vyznal k hlubokému vztahu k místu a posléze metamorfoval do DJ Satana v hudebním uskupení Dekadentfabrik (David Cajthaml, Otto M. Urban, host Mikoláš Chadima). Decibely z koncertu rozechvěly i komín továrny tak, že vesele zvučel v rytmu hudby, cyklický čas venkova se zvolna sunul po křivce mezi vzkříšením Spasitele, pálením čarodějnic a prvním májovým dnem a v jednom kousku Čech bylo krátce téměř starosvětsky dobře.